Ústavní soud vyjasnil podmínky odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí krajské hygienické stanice (KHS) o hlukové výjimce.
Krajská hygienická stanice Jihomoravského kraje od roku 2006 opakovaně vydávala hlukovou výjimku (povolení mírnějšího hygienického limitu) pro silnici druhé třídy, která vede paralelně s dálnicí D1 na okraji Brna.
Poslední hlukovou výjimku z dubna 2016 Krajský soud v Brně v červnu 2018 zrušil z důvodu, že opakované vydávání výjimky již nebylo „výjimkou“, nýbrž šlo o trvalé udržování protiprávního stavu (dlouhodobého překračování hlukových limitů).
Několik osob se následně domáhalo odčinění nemajetkové újmy (zhoršené kvality života) způsobené nezákonným rozhodnutím KHS o hlukové výjimce z dubna 2016.
U obecných soudů tyto osoby úspěšné nebyly. Soudy totiž mj. shledaly, že nebyla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a způsobenou újmou. Kdyby nebyla vydána nezákonná výjimka, tak by sice KHS byla povinna překračování hygienických limitů hluku řešit. Podle obecných soudů však nelze s jistotou určit, jak konkrétně by KHS postupovala, neboť jí zákon dává několik možností (pokuta, pozastavení provozu, udělení další výjimky). Soudy navíc poukázaly na to, že před vydáním protihlukové výjimky, po jejím vydání ani po jejím zrušení se stav ohledně nadměrného hluku nezměnil. Proto nebyla dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a způsobenou újmou.
Ústavní soud však dospěl k odlišnému závěru, a to i s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Vyslovil závazný názor, že příčinná souvislost zde dána byla.
Nebýt nezákonného rozhodnutí KHS o vydání hlukové výjimky, KHS i správce komunikace by museli aktivně řešit překračování hlukových limitů. Tvrzená újma stěžovatele spočívající v nadměrném hluku by pak nevznikla (či by byla menší). I kdyby opatření KHS ke snížení hluku pod limit nevedla, mohla by vzniknout odpovědnost provozovatele zdroje hluku za nedodržení povinností plynoucích z § 30 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví. V důsledku nezákonného rozhodnutí KHS byl tedy minimálně o dva roky prodloužen nezákonný stav a KHS ani správce komunikace nemuseli činit taková opatření ke snížení hluku, jaká by podle zákona o ochraně veřejného zdraví činit museli, kdyby nezákonné rozhodnutí vydáno nebylo.
Rozhodnutími obecných soudů tak bylo porušeno právo jednoho ze stěžovatelů na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na respektování soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 818/24, je dostupný zde.